Tento příběh se stal už dávno, ale když jsem koukala z autobusu, jak je kolem spousta sněhu, hned jsem si na můj otřesný zážitek vzpomněla a skoro nahlas jsem se začala smát sama pro sebe..no prostě blázen.
Jednou jsem se takhle vydala do školy do Brna, kde jsem studovala dálkově. Takže každý měsíc na víkend jsem sbalila svojí růžovou cestovní tašku a růžový baťůžek do školy s hromadou nepotřebnýho učiva a vyrazila jsem na autobus. Den před mým výletem hlásili závěje a kolapsy a spoustu nehod, ale říkala jsem ji, že když vyjedu v sobotu ráno, tak to přece nikdo nikam nejezdí a projedeme úplně plynule až do Brna.
Den začal krásně již ve 4:30, kdy mě vzbudil budík. Jako pravá zombie žena reagující pouze na světla a zvuky jsem si vyšla na autobus. Už v Holicích bylo podezřelé, že autobus měl zpoždění, ale jelikož jel až z Liberce, tak se to dá pochopit. Zatím je vše v pohodě, kromě toho, že boty mám obalený sněhem, že si ani na tkaničky nevidím a že začíná tak trochu silný vánek, který mě (ano mě!) málem odnesl. Lístek koupený až do Brna, takže jsme v pohodě vyjeli, projeli Vysokou u Holic, Vysoké Mýto a pomalu ale jistě jsme se řítili do Litomyšle. Najednou se stalo ale něco dost podezřelého. Zajeli jsme na autobusák na místo, kde další cestující již nastoupit nemohou a už se jen vystupuje. Řidič neřek vůbec, co se děje a pouze všechny vyháněl ven. To byl vrchol! Do takovýho mrazu a já ověšená těma taškama. Zvláštní bylo, že nikdo se na nic neptal a všichni se rozprchli kamsi. Takže jsem šla za řidičem, který byl těsně přes syndromem vyhoření a já jsem mu asi moc nepomohla. Slušně jsem se zeptala: "Dobrý den, prosím Vás, kdy budeme pokračovat do Brna?" On se na mě podíval tím nejhorším pohledem psychiatrickýho případu, opřel lokty o autobus, zabořil si do nich hlavu a začal hrozně nahlas dýchat. Najednou začal křičet: "Slečinko, se mnou se už nikam nedostanete!!!! Já už prostě dál nemůžu!!! Je to tam zasekaný na Svitavy!!!! Nikdo tam dneska už neprojede!!! Jsme odříznutý!! Hromadná dopravní nehoda!!!! Chápete to???!!!???"
No moc jsem nechápala, proč na mě křičí a do toho mu tečou slzy. Ale nic jsem mu neřekla a odešla jsem. Všude bylo mraky lidí, jak před transportem, všichni se překřikovali, tabule s časama odjezdů nefungovala a před informacemi se táhla fronta dlouhá asi 20 kilometrů. Takže jsem se postavila na konec fronty a vymýšlela jsem plán. Připomínám, že jsem měla všechna zavazadla růžová, takže na těch informacích, jak byl ten sníh rozšlapanej, tak jsem si nemohla nikam položit tašky, pořád jsem je měla na sobě, hrůza! Když na mě přišla řada, zeptala jsem se slušně paní, zda něco dnes pojede do Brna. Začala se úplně bouřlivě smát, to byl smích jak z hororu. Kór když na vás mluví ještě přes to mluvítko, to dostává úplně jiný grády, takovy děsivý. Sdělila mi, že za minutu a půl odjíždí autobus z nástupiště milion a doveze mě do Prdelkovic, kde si mohu přestoupit na vlak. Chtěla jsem se ještě zeptat, kde tam najdu ten vlakáč, ale už mě odstrčil další člověk a já si musela poradit sama. To už bylo asi 7 hodin a já měla před sebou ještě celý den ve škole až do večera. ACHJO.
Vyšla jsme ven a hledala jsem to nástupiště mezi těma mrakama lidu a stále s mýma taškama na sobě. Kupodivu jsem to v tom časovým presu našla a čekala na autobus. Najednou jsem si všimla, že na mě kouká nějakej chlap, taky jsem se na něj podívala a on se na mě usmál. Radši jsem se podívala za sebe, zda to nebylo na někoho jinýho, ale za mnou už nikdo nebyl. No upřímně, docela mě to znechutilo. Když jsem hledala obrázek, alespoň přibližný, jak ten člověk vypadal, tak mi to moc práce nedalo, Zadala jsem do fotobanky úchyl s brýlema a vyšlo mi toto:
Dost mně to vyděsilo, protože to je přesná kopie toho pána a fotka vpravo je podle mě identikit sériového vraha v celostátním pátrání. Takže už víte, s kým jsem měla tu čest.
Pán cca 160 cm ke mně přistoupil a s větší řečovou vadou a popelníkama na očích řekl: "Vy taky jedete do Brna žejo?" A já vyděšeně jen kývla. A on se hned začal bavit: "Tak to máme stejnou cestu, hahahahaha. Já už jsem si vás všimnul v čekárně, hahahaha!" Moc vtipný mi to nepřišlo, ale dělala jsem, že mě to taky pobavilo. Hlavně mu strašně smrdělo z pusy, i když nemluvil. Směs kafe a cigaret - to byl masakr!
Po příjezdu našeho autobus nastoupil aktivně první, tak jsem ho nechala. A když jsem si kupovala už konečně i lístek já, tak na mě mával, že mi drží místo, že pojedeme spolu. Hurá, po tom jsem opravdu toužila. Řekla jsem mu, že mám bohužel hodně věcí, že si sednu sama a odešla jsem co nejdál. Doufala jsem, že toho člověka už nikdy neuvidím. Haha, to byl omyl, teprve se všechno rozjíždělo.
Po příjezdu do Prdelkovic jsem vystoupila a v dálce v závěji jsem v mlze viděla vlaky a nádraží. Utíkala jsem přes hromady sněhu s těma všema taškama a rychle si koupit lístek. Bylo to všechno v takovým stresu, že nedokážu odhadnout čas, ale na všechno tohle bylo asi tak jeden a půl minuty. Na ceduli odjezdů můj vlak do Brna už blikal, že za chvíli odjíždí a já ještě neměla ani lístek, tak trochu jsem si přišla jak v sám doma, když málem nestihli letadlo. Úchyl se mezitím někam vytratil a já si trochu oddechla. Když jsem kupovala lístek, tak mi spadla moje růžová taška na zem do toho všeho bordelu, ale bylo mi to jedno, hlavně, že jsem měla lístek, vrácený peníze jsem držela v jedný ruce, na jednom rameni baťoh a nevěděla jsem kam s tou spadlou a špinavou taškou. Najednou se vynořil zpátky ten úchyl, popadnul moji růžovou tašku a zakřičel: "Já ji beru!!!!" A utíkal, vůbec jsem nevěděla kam, ale prostě zmizel i s mojí taškou. S napůl rozeplou a nakřivo oblečenou bundou a všema těma věcma jsem se rozeběhla za ním. Doběhla jsem ho někde u výstupu na nástupiště, kde se chystal vyběhnout s mojí taškou schody na perón. Chtěl se předvést, to bylo jasný, proto bral schody po dvou až třech a najednou se natáhnul jak žába na ty schody a moje růžová taška sjela po těch zmrzlých schodech zpátky dolů. Trochu se mu pokřivily brejličky a já se málem počůrala smíchy, ale nemohla jsem! Zpátky jsem doběhla pro tašku dolů po schodech a mezitím on už se zvedal, dělal, že ho nic nebolí. Byl to hrdina!!
Vlak jsme nakonec stihli ale opravdu o fous a procházeli jsme kupéčkama. Modlila jsem se, ať je někde jenom 1 místo, ale jako na potvoru na nás čekala krásná dvě místečka naproti sobě. Rychle jsem si sedla a dělala, že se musím strašně učit. Ten člověk byl tak nechutnej, že jsem si četla i učivo, který jsem si nikdy nečetla a pořád se mě vyptával. Po chvíli ale pochopil, že to nemá cenu, protože jsem mu na vše odpovídala hmm jojo aha jo tak jo a nechal mě v klidu dojet do Brna. V Brně u výstupu řek: "Tak zase někdy!" A já si v duchu řekla, že snad už nikdy nebo navždy!
Z dnešní vzpomínky na tento příběh mě probrala reklama z radia, kdy ten malý, zelený, odporný skřet začal řvát: Hééj héééj héééj, maxi výýýprodeeej!!! Hééj hééj héééj...." Takže všichni na výprodeje!! :)
Máme tu jeden starší příběh, který se opravdu stal. Dnes jsem si na něj vzpomněla, při shlédnutí videa na streamu v pořadu A DOST!, kde nám pan Tuna osvětluje zákulisí českých kocourkovských systémů. A to je dobře. Kdo se chce podívat, tak tady:
Pán vedle mě už to psychicky nedává a začíná si mluvit pod fousy něco jako ''to jsou dneska důchodci'' a že ''vytáhne zbraň a celý to tam rozseká''. Soucítím s ním a naše chápavé pohledy se setkají. Právě píplo číslo 666 na přepážku č.6. To je určitě osud a ledy se prolomí. A taky žejo..po chvíli přicházím na řadu a s tím i určité osvobození! 
