Sněhurka a sedm zvláštních liliputů

To bylo ještě tenkrát, co autobusy jezdily poloprázdný a řidiči se na všechny cestující usmívali. Jojo..to byly časy :D Pamatujete? Právě v této době jsem jela autobusem, jakým jsem už nejela hooodně dlouho. 

Naposledy za dob práce ještě v ProfiCreditu, kdy jsem jezdila domů ještě za světla. V tomto suprčupr autobuse se Vám nabízí pohodlná jízda v luxusním vozu značky Mercedes. Klimatizace je samozřejmostí a hlavně!! Cesta trvá pouze 30 minut. Jediná nevýhoda je, že cesta vede přes Dašice a tudíž o zvláštní individua tu není nouze. Co je také škoda, tak i to, že na palubě se nepodává káva, čaj, či jiné laskominy.

Během této cesty se v podstatě nic zvláštního nestalo. Jediné co, tak jsem si vyslechla pár národních písni Vietnamu od vietnamských holčiček a když je přestalo bavit si zpívat, pustily se do konverzace.

Začaly se česky bavit o Sněhurce a jedna se zeptala: ,,Jak se vlastně jmenujou ty její sluhové?'' A ta druhá říká: ,,Noo určitě tam je Šmudla, Grófa, Gutil, Bourák, Zabiják, Národník..no a ten poslední nevím...hmmm...fakt nevíím tyo, jak se jmenuje???? JO! Už jsem si vzpomněla!! JE TO SEDMIPÉRO!!'' Emotikona grin

 

Bez jakéhokoliv ušklíbnutí nebo úsměvu, ona to myslela vážně!! A navíc ta druhá její kámoška jí to úplně normálně odkývala?? No..zajímalo by mě, co to mají doma za verzi!

Vánoce v Čechách aneb 10 věcí, které poznáte jen u výroby cukroví...

Netrpělivě na ně čekáme každý rok. Přijdou stoprocentně a letos přišly snad už o týden dříve než rok předcházející. Vánoce. Svátky stresu a nekončící honbou za dárky. Z každého druhého okna svítí šílené epileptické blikačky různých barev, někde uvidíte soba na balkóně i s celým spřežením a Santa v obchoďácích křičí HO HO HO. Ale nebuďme negativní. Já osobně mám Vánoce moc ráda, hlavně kvůli štědrovečerní atmosféře, vůni při pečení cukroví, no a teď už taky proto, že je to státní svátek a člověk nemusí do práce. CHACHÁ :D

A co k Vánocům patří a dělá to každý?? No přece cukrovíčko cukroví.

Dnes přišel den D a i já jsem se propekla k našemu cukrovému štěstí. Napadlo mě u pečení pár věcí, které (snad??) každý poznal a pokud ne, tak si aspoň přečtěte, co se tak blondýně v kuchyni může přihodit. Na závěr mám pro Vás TOP fotku, kterou jste určitě ještě nikde neviděli a snad už nikdy neuvidíte. Jo. Tak jdeme na to.

1. Počítáte - počítáte si nahlas vykrajované kousky? Já jo, dneska jsem se přichytla, jak si počítám a stejně se nikdy nedopočítám těch vykrajovaných plných a vykrajovaných uprostřed s dírkou. I když si uděláte přesně 1+1, a ve výsledku máte třeba 10+10, tzn. po slepení 10 ks čistá ruka, tak se při přendávání z plechu !!vždycky!! nějakej zmetek rozlomí a vy si s tím druhým můžete třeba víte co...
2. Vykrajovátka 1 - bez vykrajovátka jste nahraný - pokud teda děláte vykrajovaný jako já. Nevím, jak je to možný, ale moje tvořivé umění se zastavilo na úrovni školkového dítěte. Už na kroužku keramiky (jojo vedla jsem kroužek keramiky), kde jsme vykrajovali různé tvary, tak jsem měla dost velké problémy a děti si to tam vykrajovaly s přehledem. Bez vykrajovátka se Vám totiž stane to, co mně a uvidíte to již brzy...
3. Vykrajovátka 2 - taky pořád hledáte nějaký super tvary, který nikdo jiný nebude mít? Zkuste si třeba vykrojit prase nebo puzzlík, nikdo nepozná, co jste tím mysleli. Rozpeče se to jako malá hroudička. Skončíte tedy u klasiky - srdíčko, stromeček a kolečko.
4. Vykrajovátka 3 - ty nejmenší vykrajovátka se tak špatně v těch nejmenších záhybech mejou, že je raději vyhodíte a za rok koupíte nový. Nervy pracují.
5. Experiment - experimentovat se nevyplácí - teda alespoň ne u mě. Já prostě nemůžu kombinovat těsto z jednoho cukroví a krémovou náplň z druhého. Prostě by to nevyšlo. Prostě ne.
6. "Zdravé" cukroví - i dnes jsem si s tou myšlenkou pohrávala - letos udělám nějakou zdravější variantu, aby mi svědomí dovolilo žrát. Omyl. Je to humus a nedá se to dostat ani do krku. Poučena z let minulých.
7. Postoj - hlavu máte skloněnou dolů minimálně 3 hodiny tak, že ji pak vůbec nenarovnáte a když, tak nastává bod 8.
8. Krční páteř - ano, od předklonu vpřed vás krční páteř nenávidí a proto vám to oplatí závratí, motáním hlavy či jinou libůstkou. Do konce dne tedy neuděláte už vůbec nic. Ani bod č. 9.
9. Vál - po všem tom trápení musíte nacpat vál o velikosti obra do dřezu o velikosti trpaslíka. Je to takový ježek v kleci, rovnice, který nemá řešení a taky pro nerváky dobrá zkouška. Ale co, ještě, že tu konečně máme bod č.10.
10. Zbytky - tady se opravdu fantazii meze nekladou. Já se pokusila o vytvoření písmenek M a L. Ale někde se stala chyba a můj výtvor vypadá jako...doplňte si. :)

Nudlová symfonie

Jelikož mám v archívu pár historek staršího data, budu je sem postupně přidávat :)

Připomeňme si tedy jednu starší verzi, leč stále aktuální :)

Je pondělí. A nastal den D, kdy konečně můžu jet „svitavákem“ v 7:02 a být v Pardubkách za necelou půlhoďku. Paráda! Ovšem jaká nastane realita, to už moc paráda není. . . Autobus přijíždí cca v 7:20, totálně nacpaný, lidí snad leží i v úložným prostoru, něco jako transport do Osvětimi. Člověk se bojí, že autobus praskne po dýlce a že nikdo se tam vtěsnat už nemůže..MŮŽE! Jediný volný místo je pro vás u výstupu na schodech, kde nemáte šanci se ničeho chytnou, natož se otočit nebo mít svoji osobní zónu volnou..není možná! Mno nic..říkáte si, že to vydržíte, jen půl hoďka a budete na konečný. Ale to by nesměl nastat zásadní zlom na zastávce ČASY! Tady se totiž zastavil ČAS, jinak si to vysvětlit nedokážu. Každý má boty o dvě čísla větší, všichni čekají velkou vodu a jsou si tak nějak podobní, prostě jedná velká rodina. Otevřou se dveře a nastupuje banda malých usoplených satanů. Nedá se to jinak popsat..samozřejmě do autobusu už by se nevešel ani prd, ale těch 30 dětí s maximální energií a zvláštním slovníkem se tam nějakým způsobem natlačí. Za záda se vám postaví kluk, kterému z nosu tečou neskutečný nudle. Každých 5 vteřin popotahuje. Už to trvá minutu a přijde vám, že to nevydržíte. S kamenným výrazem si musíte říkat „nic neslyším“, ale najednou začne chrchlat jak starej dědek a cosi se mu dostanez krku do pusy. Nesnáším vydávání zvuků těla jiných lidí v hromadných prostředcích. Dilema. Máte se natlačit na opocené a špinavé sklo? Nebo ustoupit od skla na vyšší schůdek a čekat, kdy vám za límec kápne nějaký překvápko? Nedá se to poslouchat..proč nemá kapesník? Proč má špinavý nehty? Proč má rifle počmáraný od temper? PROČ???? Naštěstí už míjíme ceduli SEZEMICE, autobus všechny děti vyvrhne a nastává vnitřní klid a očista…před námí je krásný pracovní den, HEZKÝ DEN VŠEM!

Jízda rozkročmo bokem aneb jsem stará?

Už jsem si myslela, že to nemůže nikdy přijít, že už každá další cesta bude nudná projížďka bez příběhu, že už nikdy nepřistoupí žádný smrad a že už žádné dítě mi nikdy nenacpe svůj obří baťoh do obličeje. 

Dnes to přišlo. Přicházím na autobus a z dálky už vidím bandu řvoucích „dospělých“ satanů. Zřejmě základka dostala vycházky a jedou na výlet. Juchů. Takhle ráno to je nejlepší. Samozřejmě se do autobusovýho vagonu narvou jako první, podle mě u nich žádná učitelská autorita nebyla, jelikož byly slyšet jen jejich výlevy typu – Hej kámo, to je hustý, jo ty vole to vona, jak ti poslala tu fotku, ty kráso Kropáčku, ty už to nehul, hahahahaaaaaa hahahaaaha. Do autobusu nastoupím jako jedna z posledních a nezbývá mi nic jiného, než stát rozkročmo a bokem stojíc natlačená na ostatní. Fuj. Nikde se nedá sednout, protože všechna volná místa byla obsazena posádkou mladých. Tak si tak jedem a najednou se začnou bavit: „Hej ty vole Beáto, já bych si uvařil palačinky!“ „Hej Džony, ale chápeš, že palačinky se smažej???“ „Cože?? To mi chceš jako říct, že ses smažka jo??“ Po tomto rozhovoru se mi hlavou honí myšlenky, že jsem asi už stará, dospělá, když se tomu nesměju? Nebo to nechápu? Mají nějakou svojí řeč a nakonec to znamená něco jinýho?? Těžko se smiřuji s představou, že už mě nečekaj ty bezstarostný roky a smání se „ničemu“ a dělání „trapností“. Achjo, ale ne, nejsem stará, potvrzuju si důkladně…z myšlenek mě probere bouřlivý smích, který trval až do Časů. 

V Časech se chystali nastoupit nejtišší svatoušci z celé posádky. Opravdu je nebylo slyšet. Ale jelikož se jich do busu nahrnulo asi 258 kusů, tak jsem logicky postupovala dále do vozu, aby se tam ty andílci vešli. Najednou se od prostoru na schodech rozprchli všichni, co tam stáli, jako by mi dělali místo?? Jsem si řekla super, konečně nemusím stát jak blbec obecný a postavím se normálně. Byla kolem mě i osobní zóna dostatečně velká. Super, mám místo, krásně se mi stojí, moje duše je klidná, mám životní prostor, vše je zalité sluncem. ALE...Najednou jedna z holek řekne: „Panííí, prosím vás, vy nebudete vystupovat???“ A začne se strašně smát. V duchu si říkám, nééé já nejsem panííí, já jsem jen holkaaa, slečnaaa, normálně se cejtím na sedmnááct, klidně mi tykej panebožeeee, dokážu taky pěkně zatrapčiiiiit, achjooooo, to snad není možný, ona mi vyklaaaa!! A v klidu s výrazem poker face ji řeknu: „Ne, nebudu.“ 

Už jsem jenom čekala, kdo se zvedne a pustí mě, starou stařenu sednout. Díkybohu, že cesta utíkala a naštěstí už mě nikdo neoslovil. Pondělky jsou někdy opravdu náročný, v tom buse jsem zestárla tak od 10 let a nevím, zda to někdy doženu. Snad jsem si veškerou zlobu světa vybrala teď v pondělí a celý týden už bude pohodový a klidný. Snad bude, protože na konci týden bude dovča a to je dobrá doba k nabrání ztracených let!! :)

Hezký pondělní den :)