Už jsem si myslela, že to nemůže nikdy přijít, že už každá další cesta bude nudná projížďka bez příběhu, že už nikdy nepřistoupí žádný smrad a že už žádné dítě mi nikdy nenacpe svůj obří baťoh do obličeje.
Dnes to přišlo. Přicházím na autobus a z dálky už vidím bandu řvoucích „dospělých“ satanů. Zřejmě základka dostala vycházky a jedou na výlet. Juchů. Takhle ráno to je nejlepší. Samozřejmě se do autobusovýho vagonu narvou jako první, podle mě u nich žádná učitelská autorita nebyla, jelikož byly slyšet jen jejich výlevy typu – Hej kámo, to je hustý, jo ty vole to vona, jak ti poslala tu fotku, ty kráso Kropáčku, ty už to nehul, hahahahaaaaaa hahahaaaha. Do autobusu nastoupím jako jedna z posledních a nezbývá mi nic jiného, než stát rozkročmo a bokem stojíc natlačená na ostatní. Fuj. Nikde se nedá sednout, protože všechna volná místa byla obsazena posádkou mladých. Tak si tak jedem a najednou se začnou bavit: „Hej ty vole Beáto, já bych si uvařil palačinky!“ „Hej Džony, ale chápeš, že palačinky se smažej???“ „Cože?? To mi chceš jako říct, že ses smažka jo??“ Po tomto rozhovoru se mi hlavou honí myšlenky, že jsem asi už stará, dospělá, když se tomu nesměju? Nebo to nechápu? Mají nějakou svojí řeč a nakonec to znamená něco jinýho?? Těžko se smiřuji s představou, že už mě nečekaj ty bezstarostný roky a smání se „ničemu“ a dělání „trapností“. Achjo, ale ne, nejsem stará, potvrzuju si důkladně…z myšlenek mě probere bouřlivý smích, který trval až do Časů.
V Časech se chystali nastoupit nejtišší svatoušci z celé posádky. Opravdu je nebylo slyšet. Ale jelikož se jich do busu nahrnulo asi 258 kusů, tak jsem logicky postupovala dále do vozu, aby se tam ty andílci vešli. Najednou se od prostoru na schodech rozprchli všichni, co tam stáli, jako by mi dělali místo?? Jsem si řekla super, konečně nemusím stát jak blbec obecný a postavím se normálně. Byla kolem mě i osobní zóna dostatečně velká. Super, mám místo, krásně se mi stojí, moje duše je klidná, mám životní prostor, vše je zalité sluncem. ALE...Najednou jedna z holek řekne: „Panííí, prosím vás, vy nebudete vystupovat???“ A začne se strašně smát. V duchu si říkám, nééé já nejsem panííí, já jsem jen holkaaa, slečnaaa, normálně se cejtím na sedmnááct, klidně mi tykej panebožeeee, dokážu taky pěkně zatrapčiiiiit, achjooooo, to snad není možný, ona mi vyklaaaa!! A v klidu s výrazem poker face ji řeknu: „Ne, nebudu.“
Už jsem jenom čekala, kdo se zvedne a pustí mě, starou stařenu sednout. Díkybohu, že cesta utíkala a naštěstí už mě nikdo neoslovil. Pondělky jsou někdy opravdu náročný, v tom buse jsem zestárla tak od 10 let a nevím, zda to někdy doženu. Snad jsem si veškerou zlobu světa vybrala teď v pondělí a celý týden už bude pohodový a klidný. Snad bude, protože na konci týden bude dovča a to je dobrá doba k nabrání ztracených let!! :)
Hezký pondělní den :)
Žádné komentáře:
Okomentovat