- Aha, ty jsi těhotná. A to jste jako plánovali? Nebo to byl omyl?
- To bude určitě kluk!!! Nikdy jsem se nespletl/a. - Jo jasný, všichni mají hned jasno. Špičatý břicho, jste kráska nebeská. Ale ne, opravdu se podle toho řídit nemůžete.
- To bude určitě holka!!! Nikdy jsem se nespletl/a. - Jo jasný, tloustnete jak blbec, máte beďary, mastný vlasy a blujete od rána do večera. Ale ne, opravdu se podle toho řídit nemůžete.
- Cože, to jsi teprve v 5. měsíci? Ty máš teda pupek!! - Jo, to je přesně to, co chtějí těhule slyšet. Že je nepřehlídne ani slepec.
- Cože, to už jsi v 5. měsící? Teda ty vůbec nemáš pupek!! - Hm, aha, takže jako ten kilometr břicha před sebou se mi jen zdá.
- Ježiš, ty vypadáš, co to máš na obličeji? To je nějaká vyrážka?? Jsem se tě úplně lekla. Ale to nic, to jsem taky měla...
- A jméno už máte?? Jo? No to teď dává každej, to se mi nelíbí.
- A jméno už máte? Jo? No to je nějaký cizí ne a dyť jste oba češi ne?
- A jméno už máte? Jo? Ale to se líbí nám, tak to nedávejte tohle jméno, to je naše a my jsme si ho vymysleli dřív!!
- A jméno už máte? Ne? Ale to byste už měli mít...
- Cože? Ty pořád chodíš do práce? No ty jsi blázen, to já bych nechodila..
- Cože?? Ty už nechodíš do práce? To já bych chodila až do porodu...
- Ty budeš kojit? No fuj, to je strašná představa.
- Ty nebudeš kojit? Jsi špatná matka! To je přece to nejlepší, co můžeš miminku dát. Hlavně všechno přírodně!
- Takže ty čekáš dítě? Tak to teď budeš tlustá co? - Jo budu, na tři prsty. Možná čtyři...
- A kolik si už přibrala?? Cože tolik? No to je strašný.
- A kolik si už přibrala?? Tss, já přibrala 38 kilo, takže si vůbec nestěžuj.
- Jééé můžu si šáhnout na bříško??? - Néé prosíím :D
- A už máte všechno připravený? Ne? Je toho opravdu hodně!
- A poslední TOP! To se vám teď změní život, to už nic nebudete moct! To vás teda lituju :-D
středa 1. června 2016
Šílené věty, které neříkat těhulím :)
Zde je menší soupis super věcí, které se těhotným nemají říkat, protože je nechtějí slyšet :-D Berte s rezervou..jako vše :-D
středa 13. dubna 2016
Práce ve školce aneb 10 věcí, kterým se při práci s dětmi nevyhnete
Pamatujete si Vaše období školky a paní učitelku? Já jo, a taky si pamatuju
děti, které jsem ve školce měla a učila já a to je zajímavější.
Doufám, že se k té práci ještě jednou vrátím, protože mě to hodně bavilo.
Následujících pár postřehů berte s rezervou, ale hlavně z praxe.
Tak...pojďme se na tu řeholi podívat:
1. Procházky - Všichni chtějí s Vámi chodit
za ruku - "Néé dneska jdu já s paní učitelkou. Né, ty né. Dneska
já." Ale ruce máte jen dvě. Achjo. S procházkama souvisí i
oblékání dětí. Vždy je potřeba vyjít cca hodinu dopředu, protože někomu chybí boty a
kluci jsou schopný obléct si růžovou bundu s poníkem a tvrdí Vám, že je
jejich. Vše se musí pohlídat a zkorigovat. Zavazovací boty jsou největší
peklo, většina dětí totiž neumí zavázat tkaničku, takže se uzavazujete.
2. Láska - Jednou mi jeden klučina řekl: "Paní
učitelko, já Vás asi miluju!" Řekla jsem mu, že jsem moc ráda a že
děkuju. On se ale nenechal a poznal moji ironii a doplnil: "Ale já
Vás miluju úplně doopravdy, tady jsem Vám to nakreslil." A předložil
mi obrázek, kde bylo srdce a v tom napsáno LÁSKA. Snad jsem ho tenkrát
nějak neznechutila, bylo to před 10 lety ještě na praxi a nedávno jsem se
dozvěděla, že již svoji lásku má - chlapce.
3. Záchod - jo to je peklo, nebezpečná věta:
"Paní učitelko, já jdu kakat!" Nebo: "HO-TO-VOOOOOOO!"
Nejhorší ovšem bylo, když přišla holčička s brekem: "...ale já jsem
si chtěla jenom prdnooout." Nejhorší je, když jste venku na procházce v betonové džungli a dítě zahlásí, že už to prostě nevydrží. "Zatáhni půlky, vydržet to musíš." Jo i tohle je práce učitelek.
4. Tělní tekutiny - ať je léto nebo zima, pokud
nemáš kapesník, seš nahranej. No..moc se to nerýmuje, ale je to pravda.
Neustále otíráte nudle nebo slzy. Pokud to nestíháte, děti si nudle
slíznou a slzy jdou do rukávů. No stress.
5. Žalovníček - nejhorší jsou žalující děti.
"Paní učitelko, ale Pepíček udělal tohle." A čeká na Vaší
reakci, jak ten chtivec pomsty čeká na trest Pepíčka a veřejný lynč. Ne, tohle
se nesmí řešit, to by se nedělalo nic jinýho. Z takových dětí roste
Ovčáček, Smithers ze Simpsnů a spol.
6. Vymýšlení her - když už kreslení a hraní si na
cokoliv děti nebaví, je potřeba vymyslet vlastní hru. Nejvíce se osvědčilo
na procházkách - Kdo první najde autobus, vyhrává, kdo první uvidí zelenou
barvu vyhrává. atd. A takhle jedete do zblbnutí. Následně děti začínají vymýšlet vlastní hádanky typu "je to žlutý a má to jedno voko".
7. Spánek - nikomu z těch satanů se nechce spát a vy si to s nimi chcete vyměnit. Každý den trpíte. Do toho ještě musíte přečíst pohádku,
která Vás uspí, ale děti pořad koukají a nic nezabírá. Kde berou tu
energii?
8. Furt ve střehu - pořád jste ve střehu, pořád
počítáte, jestli jsou všechny. Přepočítáváte i kostičky lega, pokud to
nevychází, v tom lepší případě jsou v kapse u tepláků. V tom horším si to
strkají do nosu, do pusy atd. A v tom nejhorším na tu kostku určitě
šlápnete, až půjdete bez bot přes strakatý koberec.
9. Jídlo - delikatesy typu brokolicová polévka nebo
špenát nejsou žádány. Děti se dožadují pizzy a horu hranolek. Pro jistotu sebou
do práce noste párkovač rohlíkovač a stroj na výrobu točený zmrzliny. Nic
jiného nesnědí.
10. Představení pro rodiče - všechno chystáte,
věnujete tomu maximum času. Na generálce všechno šlape, jak má. Každý ví,
co má dělat. Ale jakmile sejde na věc, tak půlka dětí stojí a kouká do
hlediště a hledá své rodiče a další půlka dělá nekoordinované pohyby,
které jste nikdy společně necvičili. Šťourání v nose nebo tahání si
punčoch mezi nohama už ani nepřipomínám, to je normálka.
úterý 16. února 2016
Psycho aneb 13 + 1 člověk, které potkáte v autobuse
Dobré ráno.
Je to tady zase, 6:47 a vy nastupujete do přeplněného a zadýchaného autobusu. "Dobrý den. Peněženka Pardubice, prosím." A řidič jako každý den řekne: "Peněženka??? Pardubice???" Už nevím, jak mu to jinak říct, aby se příště neptal...
No a takhle příjemně to začíná a pokračuje to následujícím psychologickým rozborem ostatních spolucestujících. Miluju psychodiagnostiku v praxi, stejně jako naše šílená učitelka v Brně. Už jí chápu.
Prostě a jednoduše, v autobuse jezdí spousta typů lidí a pokusíme se je rozdělit do následujících kategorií:
Je to tady zase, 6:47 a vy nastupujete do přeplněného a zadýchaného autobusu. "Dobrý den. Peněženka Pardubice, prosím." A řidič jako každý den řekne: "Peněženka??? Pardubice???" Už nevím, jak mu to jinak říct, aby se příště neptal...
No a takhle příjemně to začíná a pokračuje to následujícím psychologickým rozborem ostatních spolucestujících. Miluju psychodiagnostiku v praxi, stejně jako naše šílená učitelka v Brně. Už jí chápu.
Prostě a jednoduše, v autobuse jezdí spousta typů lidí a pokusíme se je rozdělit do následujících kategorií:
- Důchodci - cpou se přes všechny sedačky v přední části autobusu a prorážej si svoji cestu holí, přejdou několik volných míst, aby pak mohli nadávat, že vzadu, kde je obsazeno, je nikdo nepustí sednout, to je teda mládež!
- Puberťáci, mlaďáci - a jejich příběhy z alkoholových a drogových večírků z víkendu.
- Pomlouvačky - holky, který na svý kámošce nenechaj niť suchou.
- Patlalové - pokud je autobus zadýchaný jako v auto v Titanicu, neváhaj použít svoji holou ruku a všechny ty bacily rozpatlat kolem..hlavně aby viděli, kde se momentálně nachází. FUJ!
- Maminky s kočárkem - kočárek zabírající půlku autobusu a v něm sedící řvoucí dítě. "No ťuťuu, podívej se na mamku, no kuk." Nepomáhá nic, leda, že by řidič zařval: Kde máš průkazku, lotře!" To by uklidnilo každýho.
- Děti z Časů - to je kapitola sama pro sebe, neskutečný lidský druh vhodný ke studiím. Do Časů by se mělo jezdit jako do skanzenu do Rožnova.
- Povídálci - lidi, co jsou nevymluvení a povídaj si s kýmkoliv. "Dobrý den, máte tady volno?" Ptám se paní, radši, ale vzápětí zjistím, že jsem dala jasný signál k tomu, že si budem povídat až do Pardubic..Nééééé. "Jojo určitě, já jedu na školení." V duchu si říkám.."A co mi je jako do toho..." Ale reálně se usměju a řeknu: "Aha, tak tojooo." No a rozhovor může začít. Probereme všechno, přes její děti, jejího zaměstnavatele, jejího psa a dokonce i její dovolenou na léto, kterou plánujou s jejím manželem. Ještěže paní stačí fakt, že celou cestu říkám jen:"Aha, tak tojoo."
- Známí - kámoši, příbuzný, spolužáci, který vás vítaj větou - "Čáááu, co tady děláš (co asi), no a co je novýho (nic)??"
- Známí neznámí - a sakra, zase nastupuje někdo, koho nevím, jestli zdravím a když ho pozdravím a on mě ne, tak to bude trapný a když ho nepozdravím, tak si o mně třeba řekne, že jsem nafoukaná. No chápete, dilema.
- Smraďoši - někdy je to zakouřená bunda z hospody, jindy postačí parfémek Channel číslo 5. Nejlepší je kombinace obou.
- Usínači - každýmu se to stalo, hlava vám lítá ze strany na stranu a otevřená pusa není výjimkou.
- Jezdec z hospody - občas se stane, že se někdo vrací domů nad ránem kvalitním vínem omámen.
- Řidič - některý jsou normální a hodný a některejm byste nejradši vrazili pěsťovku mezi voči.
- A nakonec jsem to JÁ - nejnormálnější pasažér v celém autobuse, který sleduje ostatní.
úterý 26. ledna 2016
Jede, jede poštovský panáček
Drazí čtenáři!
Máme tu jeden starší příběh, který se opravdu stal. Dnes jsem si na něj vzpomněla, při shlédnutí videa na streamu v pořadu A DOST!, kde nám pan Tuna osvětluje zákulisí českých kocourkovských systémů. A to je dobře. Kdo se chce podívat, tak tady:
https://www.stream.cz/adost/10008878-a-dost-posta-pro-tebe#nejnovejsi
Zde je můj starší příběh:
Dnes jsem byla opět na poště, běžná rutina posledních dní...ale dnešní den byl vyvrcholením všeho. Je to horor, človek je zlitej z těch 50-ti stupňů, kdy nedýcháte vzduch, ale výpary ostatních. Poctivec si vezme pořadový lístek s číslem 869, ale na tom chtivým počítadle je teprv číslo 15!! Na lístečku máte diplomaticky napsáno:posaďte se prosím! Ale kam??!?? Všude sedí dalších 675 lidí.Při dlouhým čekání se vám hlavou honí teroristický scénáře-pokud by někdo chtěl poštu přepadnout, tak má smůlu, není šance, přes teritoriální území ostatních se nikdo neprorve...AŽ NA NĚKOHO!! Nejdřív přijde rodinka 5 opálenců a křičí:''Hej páni máte dópis!!'' ''Poprosím občanský průkaz.'' Ozve se asertivně. ''Hej týjo némam, muž je v báse né? To je ná něj! Déj dópis.'' ''Na jaké jméno prosím?'' Před přepážkou začíná tlačenice u mluvítka..už chápu, k čemu tam mají to sklo. Buď aby necejtili, jak lidem smrdí z pusy nebo proto, aby se návštěvníci nepozvali až na židli k monitoru. Raději si popojdu... ÁÁÁ už nám píplo č.28. Zpoza pošty se šourá důchodce, po 16-ti minutách dojde k okýnku a šnečím tempem z něj vypadne: ''Dobrý den, já nemám číslo, já jsem si nevybrala z nabídky.''No to je taktika!! Ona si úplně v klidu předběhla?? A to už tam čekám 37 minut..doma už se vidíte s čajem v posteli, ale dějou se vám takový zlosti Emotikona grin
Pán vedle mě už to psychicky nedává a začíná si mluvit pod fousy něco jako ''to jsou dneska důchodci'' a že ''vytáhne zbraň a celý to tam rozseká''. Soucítím s ním a naše chápavé pohledy se setkají. Právě píplo číslo 666 na přepážku č.6. To je určitě osud a ledy se prolomí. A taky žejo..po chvíli přicházím na řadu a s tím i určité osvobození!
Po nabídce spoření, penzijního připojištění, příspěvku na chudé a založeni konta se dostávám ven..Achjo..Obdivuju všechny pracovníky pošty za jejich práci, já bych to bez prášku na nervy nedala. Díky za ně.
A jelikož s tímhle systémem asi nic neuděláme, pojďme si aspoň zazpívat :)
Máme tu jeden starší příběh, který se opravdu stal. Dnes jsem si na něj vzpomněla, při shlédnutí videa na streamu v pořadu A DOST!, kde nám pan Tuna osvětluje zákulisí českých kocourkovských systémů. A to je dobře. Kdo se chce podívat, tak tady:
https://www.stream.cz/adost/10008878-a-dost-posta-pro-tebe#nejnovejsi
Zde je můj starší příběh:
Dnes jsem byla opět na poště, běžná rutina posledních dní...ale dnešní den byl vyvrcholením všeho. Je to horor, človek je zlitej z těch 50-ti stupňů, kdy nedýcháte vzduch, ale výpary ostatních. Poctivec si vezme pořadový lístek s číslem 869, ale na tom chtivým počítadle je teprv číslo 15!! Na lístečku máte diplomaticky napsáno:posaďte se prosím! Ale kam??!?? Všude sedí dalších 675 lidí.Při dlouhým čekání se vám hlavou honí teroristický scénáře-pokud by někdo chtěl poštu přepadnout, tak má smůlu, není šance, přes teritoriální území ostatních se nikdo neprorve...AŽ NA NĚKOHO!! Nejdřív přijde rodinka 5 opálenců a křičí:''Hej páni máte dópis!!'' ''Poprosím občanský průkaz.'' Ozve se asertivně. ''Hej týjo némam, muž je v báse né? To je ná něj! Déj dópis.'' ''Na jaké jméno prosím?'' Před přepážkou začíná tlačenice u mluvítka..už chápu, k čemu tam mají to sklo. Buď aby necejtili, jak lidem smrdí z pusy nebo proto, aby se návštěvníci nepozvali až na židli k monitoru. Raději si popojdu... ÁÁÁ už nám píplo č.28. Zpoza pošty se šourá důchodce, po 16-ti minutách dojde k okýnku a šnečím tempem z něj vypadne: ''Dobrý den, já nemám číslo, já jsem si nevybrala z nabídky.''No to je taktika!! Ona si úplně v klidu předběhla?? A to už tam čekám 37 minut..doma už se vidíte s čajem v posteli, ale dějou se vám takový zlosti Emotikona grin
Pán vedle mě už to psychicky nedává a začíná si mluvit pod fousy něco jako ''to jsou dneska důchodci'' a že ''vytáhne zbraň a celý to tam rozseká''. Soucítím s ním a naše chápavé pohledy se setkají. Právě píplo číslo 666 na přepážku č.6. To je určitě osud a ledy se prolomí. A taky žejo..po chvíli přicházím na řadu a s tím i určité osvobození!
Po nabídce spoření, penzijního připojištění, příspěvku na chudé a založeni konta se dostávám ven..Achjo..Obdivuju všechny pracovníky pošty za jejich práci, já bych to bez prášku na nervy nedala. Díky za ně.
A jelikož s tímhle systémem asi nic neuděláme, pojďme si aspoň zazpívat :)
pátek 8. ledna 2016
Cesta do Brna a moje setkání s úchylem
Tento příběh se stal už dávno, ale když jsem koukala z autobusu, jak je kolem spousta sněhu, hned jsem si na můj otřesný zážitek vzpomněla a skoro nahlas jsem se začala smát sama pro sebe..no prostě blázen.
Jednou jsem se takhle vydala do školy do Brna, kde jsem studovala dálkově. Takže každý měsíc na víkend jsem sbalila svojí růžovou cestovní tašku a růžový baťůžek do školy s hromadou nepotřebnýho učiva a vyrazila jsem na autobus. Den před mým výletem hlásili závěje a kolapsy a spoustu nehod, ale říkala jsem ji, že když vyjedu v sobotu ráno, tak to přece nikdo nikam nejezdí a projedeme úplně plynule až do Brna.
Den začal krásně již ve 4:30, kdy mě vzbudil budík. Jako pravá zombie žena reagující pouze na světla a zvuky jsem si vyšla na autobus. Už v Holicích bylo podezřelé, že autobus měl zpoždění, ale jelikož jel až z Liberce, tak se to dá pochopit. Zatím je vše v pohodě, kromě toho, že boty mám obalený sněhem, že si ani na tkaničky nevidím a že začíná tak trochu silný vánek, který mě (ano mě!) málem odnesl. Lístek koupený až do Brna, takže jsme v pohodě vyjeli, projeli Vysokou u Holic, Vysoké Mýto a pomalu ale jistě jsme se řítili do Litomyšle. Najednou se stalo ale něco dost podezřelého. Zajeli jsme na autobusák na místo, kde další cestující již nastoupit nemohou a už se jen vystupuje. Řidič neřek vůbec, co se děje a pouze všechny vyháněl ven. To byl vrchol! Do takovýho mrazu a já ověšená těma taškama. Zvláštní bylo, že nikdo se na nic neptal a všichni se rozprchli kamsi. Takže jsem šla za řidičem, který byl těsně přes syndromem vyhoření a já jsem mu asi moc nepomohla. Slušně jsem se zeptala: "Dobrý den, prosím Vás, kdy budeme pokračovat do Brna?" On se na mě podíval tím nejhorším pohledem psychiatrickýho případu, opřel lokty o autobus, zabořil si do nich hlavu a začal hrozně nahlas dýchat. Najednou začal křičet: "Slečinko, se mnou se už nikam nedostanete!!!! Já už prostě dál nemůžu!!! Je to tam zasekaný na Svitavy!!!! Nikdo tam dneska už neprojede!!! Jsme odříznutý!! Hromadná dopravní nehoda!!!! Chápete to???!!!???"
No moc jsem nechápala, proč na mě křičí a do toho mu tečou slzy. Ale nic jsem mu neřekla a odešla jsem. Všude bylo mraky lidí, jak před transportem, všichni se překřikovali, tabule s časama odjezdů nefungovala a před informacemi se táhla fronta dlouhá asi 20 kilometrů. Takže jsem se postavila na konec fronty a vymýšlela jsem plán. Připomínám, že jsem měla všechna zavazadla růžová, takže na těch informacích, jak byl ten sníh rozšlapanej, tak jsem si nemohla nikam položit tašky, pořád jsem je měla na sobě, hrůza! Když na mě přišla řada, zeptala jsem se slušně paní, zda něco dnes pojede do Brna. Začala se úplně bouřlivě smát, to byl smích jak z hororu. Kór když na vás mluví ještě přes to mluvítko, to dostává úplně jiný grády, takovy děsivý. Sdělila mi, že za minutu a půl odjíždí autobus z nástupiště milion a doveze mě do Prdelkovic, kde si mohu přestoupit na vlak. Chtěla jsem se ještě zeptat, kde tam najdu ten vlakáč, ale už mě odstrčil další člověk a já si musela poradit sama. To už bylo asi 7 hodin a já měla před sebou ještě celý den ve škole až do večera. ACHJO.
Vyšla jsme ven a hledala jsem to nástupiště mezi těma mrakama lidu a stále s mýma taškama na sobě. Kupodivu jsem to v tom časovým presu našla a čekala na autobus. Najednou jsem si všimla, že na mě kouká nějakej chlap, taky jsem se na něj podívala a on se na mě usmál. Radši jsem se podívala za sebe, zda to nebylo na někoho jinýho, ale za mnou už nikdo nebyl. No upřímně, docela mě to znechutilo. Když jsem hledala obrázek, alespoň přibližný, jak ten člověk vypadal, tak mi to moc práce nedalo, Zadala jsem do fotobanky úchyl s brýlema a vyšlo mi toto:
Dost mně to vyděsilo, protože to je přesná kopie toho pána a fotka vpravo je podle mě identikit sériového vraha v celostátním pátrání. Takže už víte, s kým jsem měla tu čest.
Pán cca 160 cm ke mně přistoupil a s větší řečovou vadou a popelníkama na očích řekl: "Vy taky jedete do Brna žejo?" A já vyděšeně jen kývla. A on se hned začal bavit: "Tak to máme stejnou cestu, hahahahaha. Já už jsem si vás všimnul v čekárně, hahahaha!" Moc vtipný mi to nepřišlo, ale dělala jsem, že mě to taky pobavilo. Hlavně mu strašně smrdělo z pusy, i když nemluvil. Směs kafe a cigaret - to byl masakr!
Po příjezdu našeho autobus nastoupil aktivně první, tak jsem ho nechala. A když jsem si kupovala už konečně i lístek já, tak na mě mával, že mi drží místo, že pojedeme spolu. Hurá, po tom jsem opravdu toužila. Řekla jsem mu, že mám bohužel hodně věcí, že si sednu sama a odešla jsem co nejdál. Doufala jsem, že toho člověka už nikdy neuvidím. Haha, to byl omyl, teprve se všechno rozjíždělo.
Po příjezdu do Prdelkovic jsem vystoupila a v dálce v závěji jsem v mlze viděla vlaky a nádraží. Utíkala jsem přes hromady sněhu s těma všema taškama a rychle si koupit lístek. Bylo to všechno v takovým stresu, že nedokážu odhadnout čas, ale na všechno tohle bylo asi tak jeden a půl minuty. Na ceduli odjezdů můj vlak do Brna už blikal, že za chvíli odjíždí a já ještě neměla ani lístek, tak trochu jsem si přišla jak v sám doma, když málem nestihli letadlo. Úchyl se mezitím někam vytratil a já si trochu oddechla. Když jsem kupovala lístek, tak mi spadla moje růžová taška na zem do toho všeho bordelu, ale bylo mi to jedno, hlavně, že jsem měla lístek, vrácený peníze jsem držela v jedný ruce, na jednom rameni baťoh a nevěděla jsem kam s tou spadlou a špinavou taškou. Najednou se vynořil zpátky ten úchyl, popadnul moji růžovou tašku a zakřičel: "Já ji beru!!!!" A utíkal, vůbec jsem nevěděla kam, ale prostě zmizel i s mojí taškou. S napůl rozeplou a nakřivo oblečenou bundou a všema těma věcma jsem se rozeběhla za ním. Doběhla jsem ho někde u výstupu na nástupiště, kde se chystal vyběhnout s mojí taškou schody na perón. Chtěl se předvést, to bylo jasný, proto bral schody po dvou až třech a najednou se natáhnul jak žába na ty schody a moje růžová taška sjela po těch zmrzlých schodech zpátky dolů. Trochu se mu pokřivily brejličky a já se málem počůrala smíchy, ale nemohla jsem! Zpátky jsem doběhla pro tašku dolů po schodech a mezitím on už se zvedal, dělal, že ho nic nebolí. Byl to hrdina!!
Z dnešní vzpomínky na tento příběh mě probrala reklama z radia, kdy ten malý, zelený, odporný skřet začal řvát: Hééj héééj héééj, maxi výýýprodeeej!!! Hééj hééj héééj...." Takže všichni na výprodeje!! :)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)